The aim of this pilot, double-blind, placebo-controlled clinical and experimental study was to compare the analgesic efficacy of a single-dose application of three indometacin containing preparations for topical administration (Elmetacin- spray, Indobene- gel, Indometacin 1 % gel) both in man (patients with active bilateral gonarthrosis) and animal (laboratory rats). The analgesic effect of the preparations in patients was evaluated in comparison with relevant placebos 8 hrs after administration to one knee joint. We assessed: effectiveness on spontaneous pain, pain relieve, pressure pain threshold and pressure pain tolerance. Randall-Selitto model of yeast inflammation was used for measuring pressure-induced hyperalgesia of inflamed rat paw.
22 children (13 boys and 9 girls) with chronic cough were treated with the leukotriene receptor antagonist Montelukast (SingulairR tbl. 5 mg) administered once daily for 4 weeks. In 14 children (68 %), the cough ceased during the third week of treatment. Children responding to montelukast were found to have higher blood levels of eosinophil cationic protein S-ECP) in the pre-treatment blood sample than children with no response (responders 14.88 ± 2.651 -g/l versus non-responders 6.62 ± 0.948 -g/l; p<0.01). Blood S-ECP levels remained higher also in the post-treatment blood sample in responders (10.55 ± 1.631 -g/l) compared to non-responders (6.13 ± 0.937 -g/l; p<0.05). The difference is statistically significant. There were also differences in absolute eosinophil blood count and IgE blood levels between the two groups in the pre-treatment blood sample. Using 24-hour pH-metry, two children not responding to therapy were subsequently diagnosed to have gastroesophageal reflux. Judging from the results, one might deduct that patients with chronic cough who have increased levels of serum ECP and absolute eosinophil blood counts are likely to benefit from treatment with montelukast.
Changes of epilepsy pharmacotherapy were observed. 4 528 blood samples obtained from 1695 patients were analyzed. Monotherapy was the most common pattern (49 % of samples) followed by combination of two drugs (33 %). 60 % of patterns prior to 2000 involved carbamazepine, valproic acid and phenytoin in monotherapy, and combination of valproic acid or phenytoin with carbamazepine. The proportion of phenytoin was decreasing in favor of valproic acid. Children were treated with valproic acid more often than adult persons were. Phenytoin was given more frequently to adult males. Adult females were more often treated with combination therapy. The utilization of third generation epileptics increased in 2001.
Úloha etické komise v procesu schvalování klinického výzkumu je nad vší pochybnost. Společným pro všechny typy klinického výzkumu je, že se provádí na člověku. Etika klinického výzkumu se tedy netýká jen studií zadávaných farmaceutickými firmami, ale celého biomedicínského výzkumu. Zájmy zúčastněných osob je třeba vždy upřednostňovat před zájmy vědeckými a společenskými. Co je v zájmu společnosti, ještě nemusí být v zájmu jednotlivce, zejména pokud se má stát výzkumným subjektem. Vždy musí být zajištěna odpovídající vědecká a etická kvalita výzkumu, jeho důvěryhodnost a prevence nekalých nebo chybných postupů. Činnost EK může značně ovlivnit její složení, zejména co se týká zastoupení různých specialistů, s výhodou klinických farmakologů,internistů, genetiků, onkologů atd.
Téměř všechna antibiotika mohou vyvolávat gastrointestinální nežádoucí účinky, nejčastěji dyspepsii s nauzeou a zvracením nebo průjem. Nauzea a zvracení bývají nespecifické, jen zřídka závažnějšího charakteru. Pouze makrolidy mohou svým účinkem na motilinové receptory vyvolávat specifické dyspeptické potíže. Postantibiotický průjem je většinou vyvolán střevní dysmikrobií, z toho asi ve 20 % superinfekcí Clostridium difficile. Malá část průjmů je způsobena specifickými účinky jednotlivých antibiotikna GIT. Nejzávažnějším nežádoucím účinkem antibiotik na GIT je pseudomembranózní kolitida, jeden z možných důsledků střevní superinfekce Clostridium difficile. Nejčastěji se vyskytuje po podávání klindamycinu, ampicilinu nebo amoxicilinu, cefalosporinů a kombinací širokospektrých antibiotik. Léčba spočívá v nespecifických opatřeních a perorální aplikaci metronidazolu nebo vankomycinu.
Autori podávajú prehľad poznatkov o salicylanoch od antiky po dnešok. Liečivo sa sprvoti používalo v naturálnej forme, od roku 1899 ako kyselina acetylosalicylová (Aspirin, neskôr Acylpyrín, resp. iné galenické formy). V príspevku sa opisujú doteraz známe základné účinky, vedlajšie účinky najmä z pohľadu pediatra a vízia použitia v ďalšom tisícročí. Podáva sa tiež prehľad niektorých vlastných skúseností autorov.
Autoři v přehledném článku podávají přehled klíčových nežádoucích účinků jednotlivých DMARDs a zvláště pak oficiální návody na monitorování jejich bezpečnosti. Největší pozornost je pak věnována nejdůležitějším DMARDs současné doby, tzv. antimalarikům, sulfasalazinu a metotrexátu.